Leden 1959. Maya se ve velkém křesle celá schovala. Bylo jí teprve čtyřicet čtyři let, ale vypadala jako stařena. Rysy ve tváři i hubená postava přesto prozrazovaly, že bývala velmi krásná. Už několik let neplakala. Ani teď, když držela v rukou ohmatané album. Vyčerpaná. Prázdná. Nic necítila. Vyhaslé netečné oči upírala před sebe. Fotografie v albu dobře znala. Byla to jediná osobní věc, kterou si ponechala od smrti manžela. Fotografování bývalo její vášní. Vytvořit fotografii vnímala jako malý zázrak. Umění. Všechny ostatní věci prodala. I fotoaparát. Dárek, který pro ni míval jedinečnou hodnotu. Přitiskla album k sobě. Nemusela ho otevírat, znala každou fotografii po paměti. Vybavovala si atmosféru každé zvlášť. Magické obrázky zachycovaly minulost. Nina chtěla, aby se znovu k fotografii a její tvorbě vrátila. Nina…

Maya napsala Michailovi několik dopisů i telegramů. Šla na poštu a snažila se s ním spojit i přes telefon. Michail se jí vůbec neozval. Netušila, zda se k němu tragická zpráva dostala. Syn se jí už dávno odcizil. Hned, jak mohl, odjel. Zůstal pouze ve spojení se svou sestrou. A Nina už tu nebyla.

Venku padal sníh. Bylo brzy odpoledne a pomalu se stmívalo. Skromný pokoj se stával temnější a temnější. Maya vylovila v paměti obrázek s Viktorem, který drží v rukou malého Michaila. Tehdy věřila, že okamžiky štěstí jí zajistí klidnou cestu až na samotný konec. Snažila se je zachytit na fotoaparát, aby se k nim mohla později vracet a znovu je prožívat.  Viktor, Michail, Nina. Ti tři představovali celý její svět. Až pozdě si uvědomila, že nemá žádný jiný. Ani ten svůj. Zjistila, že se nezná, nenašla však vůli, aby to dokázala změnit. Viktor zemřel, Michail se dokonale odtáhl, a tak si zůstala jen s Ninou. Nina se snažila matce ulehčit. Hodně pracovala. Nosila domů každou korunu, kterou vydělala, udržovala doma pořádek a po večerech matce předčítala. Když potom Maya usnula, kreslila si do tlustého notesu. Měla vzácnou povahu. Pořád se usmívala a nikdy se nezlobila. Zajímala se živě o veškeré dění kolem sebe.

Maya seděla nehnutě už několik hodin. Tělo jí nepříjemně ztuhlo. V pokoji se netopilo od té doby, co se Nina už nevrátila ze svého předvánočního setkání s bratrem. Maya jedla ještě méně než dříve. Její ruce křečovitě svíraly album v klíně. Pak ho otevřela na náhodné stránce. Ani se do něj nepodívala. Zvedla se a album spadlo na zem. Nechala ho ležet a prošla ke dveřím kolem svého kabátu. Kabát pro ni ušila Nina. Krásná pečlivá originální práce. Nina na něj použila zbytky látek, které jí věnovala mistrová. Z těch zbytků se jí podařilo vytvořit opravdový zázrak.

V tmavých ulicích nikdo nebyl. Maya vyšla z domu bez kabátu. Zimu už ani nevnímala. Dotkla se prstýnku na levé ruce. Do prošedivělých vlasů jí padaly velké sněhové vločky. Natáhla dlaň a nechala do ní jednu vločku spadnou. Dívala se, jak pomalu taje. Jako matka selhala. Michail by určitě souhlasil, Nina by se jí takové myšlenky snažila rozmluvit. Přemýšlela, jestli měla své děti vůbec ráda. A pak najednou viděla a cítila všechno…  když se poprvé podívala na svou matku a ještě nevěděla, kdo to je… radost při projížďkách na koních s přáteli… okamžik vzrušení, když zahlédla pěkného tmavovlasého muže, který se na ni usmál a pozval ji na první schůzku… Viktora, jak před ní klečí, drží ji za ruku a prosí ji, aby s ním strávila celý život… hrdost a lásku, když porodila Michaila… tříletou Ninu, jak se směje, když ji Viktor vyhazuje do vzduchu… společné Vánoce, kdy si u večeře vyprávěli o svých snech a přáních… a viděla sebe, krásnou mladou ženu s dlouhými lesklými vlasy, hřejivým úsměvem a jiskrnýma očima… stojí za fotoaparátem a dívá se skrze něj na tři nejúžasnější bytosti… Nina a Michail skáčou na otce, aby ho povalili do trávy… on je chytá… v každé ruce drží jedno dítě a hlasitě se směje… zvonivý smích obou dětí… cvakne spoušť fotoaparátu… a pak už nic.