Červenec 2024. Viktoria nastoupila do tramvaje. V horkém letním dnu se potila a litovala, že si vzala tmavé tričko. Stopy potu se snažila zamaskovat batohem. Moc se jí to nedařilo. Jeden z důvodů, proč neměla ráda letní dny ve městě. Našla si volné sedadlo a batoh si položila na klín. Poloprázdná tramvaj se rozjela. Pohyb okamžitě uvolnil proud jejích myšlenek. Viktoria pohyb vpřed milovala. Nemusela ho vykonávat přímo sama. Vždy, když byla na cestě, napadaly jí ty nejlepší věci. Myšlenky se rychle větvily, živě se střídaly a spojovaly do nových inspirací. Většinou však všechno zapomněla, jakmile pohyb ustal. Až po nějaké době se naučila nosit s sebou černý zápisník. Nenaučila se ho však systematicky používat. Zatímco kolem sebe pozorovala lidi v nejrůznějších situacích, prsty se dotkla velkého růžového knoflíku na batohu. Pak batoh otevřela, vytáhla zápisník a nepřítomně se zadívala z okna.
Před pár dny odešla z práce, kterou nenáviděla. Přestože jí práce v marketingu připadala do jisté míry vzrušující a rozhodně zajímavá, nedařilo se jí dlouhodobě najít produkt, za který by se mohla postavit a který by nabízela ráda. Zůstala jí tak jen práce na krizové lince. Ta ji sice naplňovala a rozvíjela, ale neuživila. Rozhodla se však, že si tento měsíc udělá takové malé prázdniny, během nichž si urovná myšlenky a udělá si plán, jak dosáhnout cílů, které si vytyčila.
Tramvaj zastavila.
Holčička na zastávce tiše pláče, o něco starší sestra jí dává ruku kolem ramen a něco jí šeptá, růžovými rty se dotýká malého ouška. Matka stojící opodál neodtrhne oči od mobilního telefonu. Dveře tramvaje se zavírají. Po ulici jde mladý muž, netrpělivě odhání jednou rukou dívku, která hystericky křičí. Z očí se jí řinou slzy a v nich se rozpíjejí černé linky. Po chvíli dívka vzdává marný boj o pozornost. Sedá si na kraj chodníku a schoulí se do klubíčka.
Viktoria tiše pozoruje svět kolem sebe, pak si nasadí sluchátka. Oblíbené melodie dokonávají zmar, jež při svém pozorování pociťuje.
Stará žena krmí holuby. Toulavá kočka čeká, až si sednou k drobkům. Číhá. Netroufá si však přijít blíže k lidem. Viktoria přemýšlí, jak prožít kvalitní život až do samého konce. Být tu pro někoho, starat se o někoho – v tom vidí smysl.
Řidič tramvaje prudce zabrzdil a zběsile zvonil na auto, které mu vjelo do cesty. Cestující v tramvaji polohlasně nadávali na “toho debila”.
Viktoria se dál dívá z okna. Zdá se, že ani moc nevnímá, co se stalo. Dívá se na modrou oblohu a pozoruje mléčně bílý mrak. Myšlenky jí v hlavě zběsile víří, a pak se najednou zpomalují, když vzpomíná na hovor, který vedla s posledním klientem. Znovu slyší hlas velmi starého muže. Znovu cítí smutek, který ji prostoupil, když vyslovil první větu.
“Co byste poradila starému muži, který může mít všechno, co lze koupit, ale přišel o vše, co za peníze nesežene? Zažil jsem v životě mnoho, přesto se bojím, že jsem žil zbytečně. Nevidím svou cestu.”
Snažila se zjistit, co tím myslí, aby ho mohla zachránit. Zachránit. To slovo jí tepalo v hlavě. Krizový intervent zachraňuje.
“Nemusíte mě zachraňovat. Stačí mi, že slyším váš hlas.”
Pak se rozloučil.
Viktoria musela myslet na muže, na jejich postavení v tomto podivném světě, kde muži asi více než ženy postupně ztrácí své tradiční role a získávají jiné. Ženy touží po silných mužích. Po mužích, kteří postaví dům, zasadí strom a vykácí les. Zároveň však touží po samostatnosti a rovnocennosti. Chtějí stejné pozice. Chtějí mít větší vliv než muži. Hrají si s nimi. Muži ztrácejí přirozené pudy. Čím více se jim ženy podobají, tím více jsou muži nuceni hledat nový smysl svých životů. Samice savců bývají zpravidla menší než samci. Viktoria přemýšlí o tom, co s muži provedla civilizace a konzumní společnost. Vidí samce ztrácející velikost i barvy.
Někdy se toužila vrátit ke kořenům. Pěstovat rostliny. Chovat zvířata. Žít jen tak. Žít z toho, co by sama vytvořila. Nezávislá na ničem. Nezávislá na nikom.
Když vystoupila z tramvaje, všimla si tří rozjařených pubertálních mladíků. Přešla přes ulici na druhý chodník. Na lavičce seděl štíhlý muž ve středních letech v úzkých džínách, na klíně choval třesoucího se krysaříka a něžně ho hladil po hlavě. Chce si uchovat tento obrázek v paměti. A tak si sedá na kraj chodníku, otevře notes a uhlem nakreslí rychlou skicu. Do těla se jí vkrádá neklid a podivné myšlenky na konec světa. Připravují ji o dobrý pocit z rozhodnutí, které před pár dny udělala. Nutí se myslet na jiné věci. Věci, jimž chce věnovat svůj čas.
“Co byste poradila starému muži…”
Co bys poradila sobě, Viktorie?
Růžová, růžová, růžová…