4. prosince 1958. Domluvili si setkání v jedné z pražských kaváren. Naposledy se viděli v létě. Ne vždy se Michailovi podařilo vycestovat z Anglie, kde studoval, do Československa, kde zanechal matku i sestru. Měl pocit, že se teď Nina mění každým dnem. Když ji zahlédl přes sklo, nešel přímo do kavárny. Zůstal stát venku na chodníku a chvíli ji pozoroval. Vypadala nádherně. Světlé vlasy si přidržovala rukou. Skloněná nad knihou si ani nevšimla, že Michail není jediný muž, který jí pozoruje. Zatímco Michail s určitou pýchou a zároveň nelibostí sledoval, že jeho šestnáctiletá sestra přitahuje příliš mnoho pánské pozornosti. Najednou nechtěl, aby dál seděla v kavárně sama.
Zvedla hlavu a usmála se. Vstala, aby ho mohla obejmout. Až teď si pořádně všiml pěkných šatů, které jí nesmírně slušely. Po smrti otce neměli mnoho peněz, a přestože přemýšlivá Nina měla všechny studijní předpoklady, domluvily se spolu s matkou, že pro ni bude lepší praktická škola. Michail nesouhlasil, věděl, že nadaná sestra je šikovnou švadlenou, věděl však také, že by mohla být čímkoliv. Ninu však šití bavilo. Jednotlivé modely si sama navrhovala. V dílně měla snadný přístup ke zbytkům nejrůznějších látek a šaty, které měla nyní na sobě, byly jistě jejím vlastním výtvorem. Už teď si začala budovat svou klientelu. Lidé ji měli rádi, byla příjemná, vstřícná, hýřila nevšedními nápady, které dokázala také dokonale realizovat.
Seděli, pili kafe a vyprávěli si. Jejich hovor plynul přirozeně. Psávali si pravidelně dlouhé dopisy. Nina se mu se smíchem svěřila se svou novou vášní. Japonsko. Chodila do knihovny a tam dlouhé hodiny seděla nad knihami o Japonsku. V jedné knize našla fotografii s úžasnou sakurovou alejí a rozhodla se, že si sakury oblíbí. Chtěla přinutit Michaila ke slibu, že až bude mít syna, zasadí strom a tím stromem bude právě sakura. Její naléhavost Michaila rozesmála. Když nasadila vážný výraz, zadíval se jí do očí, položil svou ruku na její a řekl, že by nerad sliboval něco, co třeba nedokáže nikdy splnit. Nespokojeně zavrčela a pak prohlásila, že pokud to neudělá on, tak ona vysadí sakury za ně za oba. Svět se tak prý stane krásnější, protože bude pod závojem růžových okvětních lístků. Nina zkrátka byla jarním dítětem. Třešňový květ plný krásy, něhy a naděje. Než ho sfoukne vítr a on tiše zmizí.
Michail věděl, že by se měl zeptat na matku. Bránil se tomu, co nejdéle mohl, i když oba věděli, že o ní mluvit budou. Jako pokaždé, když se viděli. Ninu trápilo, jaký vztah mezi sebou bratr a matka měli. Michail jí nemohl odpustit, že nebyla stejně silná jako otec a nedokázala se životu postavit zpříma. Nenáviděl slabost, on sám si ji nikdy nedovolil. Tušil však, že je k matce možná až příliš tvrdý.
“Máma se ptala, jestli přijedeš tento rok na Vánoce…”
“Víš, že to není tak jednoduché. Nemusím dostat povolení. Navíc, když jsem teď přijel za tebou.”
“Nemůžeš zůstat?”
“Nejde to.”
Zdálo se mu, že se na něj Nina dívá vyčítavě.
“Zůstaň a pojeď se mnou!”
“Nino…”
“Máma bude ráda.”
Ticho. Nina už dávno pochopila, že nemá cenu na Michaila naléhat. Nechtěla si zkazit poslední minuty, které jim zbývaly, než bude muset odjet zpět do Anglie. Sáhla do tašky a podala mu větší balíček, úhledně zabalený v hnědém papíru a ovázaný růžovou mašlí.
“Hezké Vánoce, Miško…”
“Ale…”
“Já vím, že jsme se domluvili, že si nebudeme dávat dárky. To není dárek. Dlouho jsem na tom pracovala. Chci, aby ses na to podíval, až budeš mít čas. Možná to i někomu ukázal…”
Usmívala se. Nikdo neměl tak krásný úsměv jako ona. V očích jí tančily jiskřičky. Dojímala ho.
“Mám tě nejraději, moje malá sestro…”
Balíček vložil do své kabely a pokynul číšníkovi.
“Půjdeš mě vyprovodit na nádraží?”
Vyšli z kavárny. Byla už tma. Zatímco seděli uvnitř, venku začalo sněžit. Bílé ulice jiskřily pod světly pouličních lamp. Vločky zdobily jejich vlasy i kabáty. Nina vesele zaklonila hlavu a chytala je na špičku jazyka. Zavěsila se do Michaila a zavěšení v sobě došli až na nádraží. Jeho vlak už byl připravený k odjezdu. Nechtěla se pustit jeho ruky. Něžně, ale jistě svou ruku vyprostil z její a nastoupil do vlaku. Ve dveřích se ještě otočil.
“Pozdravuj mámu a řekni jí, že zkusím přijet na Vánoce!”
Pak za sebou zavřel dveře. Už se nechtěl dívat, jak stojí na nástupišti a radostně mává za vlakem. Věděl, že obě musí zůstat v této zemi i kvůli němu. Sedl si a zavřel oči. Viděl Ninu, jak se směje. Měla tak krásný úsměv. Stála v sakurové aleji a kolem ní poletovaly růžové okvětní plátky. Hustý růžový sníh. Tak hustý, že za chvíli už vůbec nebyla vidět.
Bylo to jejich poslední setkání.