Červenec 2024. Nina se rozvalila na okně. Dešťové kapky stékají po studeném skle. Ještě před chvílí se je snažila chytit packou. Marná snaha ji unavila. Drsným růžovým jazykem si trpělivě líže bílé chlupy na břiše. Mhouří jantarové oči a chvílemi tiše přede. Michail sedí ve velikém pohodlném křesle a potichu ji pozoruje. Nohy má položené na podnožce. Zakrývá ho velká deka. V uvolněných rukou drží knihu. Zatoužil dnes být opět vášnivým čtenářem, už dávno však není schopen se na čtení soustředit. Hlavu má přeplněnou smutnými vzpomínkami a dávnými křivdami.

Místnost, v níž žije už deset let, je jednoduše zařízená, prostorná, čistá a světlá. Přestože už dávno pořádně nečte, dominantu pokoje tvoří velká knihovna. Je plná divadelních her, ruských klasiků, ale i dalších autorů, kteří pro Michaila něco znamenají či znamenali v různých etapách jeho života. Na těžkém psacím stole, který si nechal vyrobit na zakázku, leží otevřený notes. Jeden z mnoha. Když se chce Michail skrýt před celým světem, zatáhne těžké závěsy a ponoří se do tmy.

Ve svých osmdesáti letech vypadá Michail mimořádně dobře.

Nina seskočila z okna, otřela se o křeslo a tiše mňoukla. Michail knihu zavře a položí ji stranou na opěradlo. Nechá Ninu, aby mu vyskočila na klín a pak ji hladí. Pomalu a klidně. Našel ji před deseti lety před branami psychiatrické léčebny. Urousané kotě s velkýma očima orámovanýma černými linkami sedělo ve sněhu a mrskalo ocasem ze strany na stranu. Když prošel bránou, kotě šlo za ním a už s ním zůstalo. Vzpomněl si tehdy na svou sestru.

Když bylo Michailovi dvanáct let, zemřel mu otec. Zůstal sám jen s matkou a mladší sestrou. Až později zjistil pravdu o svém původu a o svých šlechtických předcích. Části rodiny se podařilo v roce 1917 ukrýt v pohraničí Čech, kde Michail vyrůstal a kde se po smrti otce potýkal společně s matkou a sestrou s nenávistí okolí. Michailova matka byla jemná a milující žena, která smrtí otce velice trpěla. Snažila se však ze všech sil podporovat syna, který se ve škole dostával do potyček a stal se terčem častých fyzických útoků i slovních urážek. Nenechal si nic líbit, na svůj věk byl silný a vracel rány trpělivě a tvrdě, a tak jednoho dne doporučila škola matce domácí výuku pro obě děti, Michaila i Ninu.

Michailův otec byl výraznou osobností s významnou vojenskou kariérou. Společně se synem vyrážel často na automobilové výlety. Našli zálibu v rychlé jízdě, kterou jim matka často zakazovala. Automobil se stal horkým tématem všech sousedů, kteří si vůz nemohli dovolit. Závist pomalu zapouštěla kořeny. Pak naplno propukla a proměnila se ve zjevnou agresi, když rodina “ruských přistěhovalců” zůstala bez živitele. Vztek a smutek ze smrti otce, nespravedlnost okolního světa, postupně chátrající nešťastná matka a nakonec i smrt sestry zcela pustošily Michailovu duši. Toužil po odplatě. Postupně si vytvořil takové zázemí, že si mohl mnohé dovolit včetně důmyslné a krutě provedené pomsty.

Do místnosti vstoupila pečovatelka. Když viděla Michailův zamlžený pohled, pochopila, že je jako obvykle hluboce ponořen do sebe. V pokoji vládlo tíživé ticho. Nina zamrskala ušima a mírně pootevřela oči. Pečovatelka nechtěla rušit klid starého muže, možná se ho i trochu bála, zároveň k němu chovala respekt a vážila si jeho rozhledu i příjemného, i když neosobního vystupování. Občas zatoužil s někým prohodit několik slov a tak mu byla v tomto směru k dispozici. Nikdy ho však nerušila. Všichni v léčebně věděli o jeho výsadním postavení. Tiše dveře zavřela a odešla. Vrátí se znovu později i s večeří.

Po Michailově tváři unikla tichá slza a zůstala mu viset na bradě. Už nevidí svůj pokoj. Vidí otcovu tvář a do srdce se mu vrací bodavá bolest malého kluka, který nechápe, proč utrpěl nenahraditelnou ztrátu, a nenávidí celý svět. Dodnes si ponechal otcovu sbírku loveckých nožů, které pod jeho dohledem mohl brát do rukou a při jejichž pečlivém čištění chtěl znovu a znovu slyšet příběh každého z nich. Matka se tolik snažila mu otce nahradit. I ona ho brávala na projížďky na opuštěná místa, kde mu dovolovala automobil řídit. Oba však cítili, jak je její upřímná snaha nedostatečná a zbytečná.

Michail si promne jednou rukou oči. Nina spí. Obvykle se vyskytuje v jeho blízkosti, na kočku je až nezvykle ochočená a závislá. Když se Michail natáhne ke stolku pro telefon, Nina si jen přitáhne ocas víc k tělu a jednou packou si zakryje tlamičku. Michail dlouho přemýšlí a pak na přístroji vyťuká číslo. Na druhé straně se ozve trojí zazvonění, a pak ho pozdraví hřejivý ženský hlas. Michail si vzpomene na dívku, kterou znával a kterou už nikdy neuvidí. Zaváhá. Pak se rozhodne a promluví tiše, ale pevně.

“Co byste poradila starému muži, který může mít všechno, co lze koupit, ale přišel o vše, co za peníze nesežene? Zažil jsem v životě mnoho, přesto se bojím, že jsem žil zbytečně. Nevidím svou cestu.”